Padá hvězda - Lektvary

Ráno se Nemesia probudila celkem brzo, tak se rozhodla, že vyrazí na snídani sama. Oblékla si bokové džíny a tílko s vázáním za krkem. Křídla měla stažená a ještě zneviditelněná, jak se dohodly ještě na jejich škole. Uniformu nosit nechtěla.

Dorazila na snídani, kde bylo jen pár ranních ptáčat. Mezi nimi i ten kluk ze včerejška, který měl začít jejich celkem nebezpečnou hru.

Sedla si tak, aby na něj od jejich stolu pěkně viděla. Mírně se usmála, když zjistila, že ji pozoruje.

Nemesia si nandala nějaké podivné jídlo, které sem, na Zemi, bylo dovezeno z vesmíru. Jedla pouze několik minut, když si naproti ní sedl ten kluk.

„Ahoj,“ pozdravil. „Já jsem Sirius Black. Jsem z Nebelvíru. A kdo jsi ty?“

„Ahoj Sirie. Já jsem Nemesia. Moc mě těší,“ odpověděla mu a usmála se. Sirius jí úsměv opětoval.

„Víš, chtěl bych se tě na něco zeptat,“ začal. „Nešla by jsi se mnou dnes večer na rande?“

Nemesia se zakuckala. Toto v žádném případě nečekala. Potom řekla: „Ráda s tebou půjdu, ale není to trochu brzo? Ani se neznáme.“ Nechtěla si udělat hned první den pověst té největší děvky.

„Možná. Ale proč čekat,“ pokrčil rameny Sirius a nabral si nějaké jídlo ze stolu. Kousl si, ale téměř okamžitě to vyplivl. „Co to je?“

„To ti chutnat nebude.“ Smála se Nemesia nahlas.

V tu chvíli dovnitř vstoupila Mercedes. Okamžitě střelila po své spolužačce pohled plný nenávisti. Ale následně nasadila milý úsměv a sedla si vedle Siriuse. „Ahoj, já jsem Mercedes. A tvé jméno?“

„Já jsem Sirius. Moc mě těší Mer. Můžu ti tak říkat?“ Mercedes se zakuckala.

„Radši Mercedes. Mer moc nemusím.“

„Aha, tak dobře. Mimochodem, proč nemáte uniformy?“ zeptal se dívek zvědavě.

„Proč bychom je měly mít? Jsou ošklivé a zakrývají naši postavu,“ řekla okamžitě Nemesia.

„To je pravda. No nic holky, já půjdu. Támhle jsou oji kamarádi. Později vás představím. Jo a Nemesio, v šest ve Vstupní síni.“ S tím odešel.

„Ty už s ním jdeš na rande?“ vyhrkla Mercedes.

„Jo. Pozval mě tak před deseti minutami,“ ušklíbla se Nemesia, ale to už se k nim přidaly i ostatní tři dívky. Taktéž na sobě neměly uniformu.

Po chvíli k nim přišla profesorka McGonagallová se zaraženým obličejem a v ruce nesla několik rozvrhů.

„Děvčata? Co to má znamenat?“ zeptala se.

„A co paní profesorko?“ ozvala se Nixi.

„To vaše oblečení. Kde máte školní uniformy?“

„My je nemusíme mít. Řekli nám to u nás na škole, že nemáme chodit v uniformách,“ lhala pohotově Cairistiona.

„No dobrá. Zde máte rozvrh. Hodiny máte s Nebelvírem, protože je vás málo.“ S tím si ředitelka nebelvírské koleje odešla sednout k profesorskému stolu.

„Dámy, začínáme lektvarama,“ prohlásila Althaeia a v očích jí pohrávaly šibalské jiskřičky.

„Tak to je super,“ řekla Nixi a všech pět se začalo nahlas smát.

Potom se vydaly do sklepení.

„Vítám mezi námi pět nových studentek. Snad vám, dámy, půjdou lektvary o něco lépe než některým,“ začal profesor křikla, když se prorval společně se svým obrovským břichem do učebny. „Co jste měly za známky?“

„Měly jsme všechny Á pane profesore,“ řekla Nemesia.

„Á?“ podivil se profesor.

„Ano Á, to je u vás vynikající. Potom je Bé-nad očekávání, Cé-přijatelné, Dé-mizerné, É-hrozné a Ef-troll.

„Aha. No nic. Dnes budete připravovat lektvar zvaný Felix felicis.“ Děvčata se po sobě spiklenecky podívala. „Postup máte na tabuli. Můžete začít.“

Studenti se okamžitě nahrnuli ke skříni s přísadami. Několik si jich vzali a znovu odešli. Teprve potom tam šla naše pětice.

Když zapálily oheň pod kotlíkem a nalily do něj patřičné množství vody, začaly připravovat přísady. Nemluvily spolu. Tiše se soustředily na práci. Ale ne na dlouho. Po dvou hodinách usilovné práce (měli čtyřhodinovku) se spolu začaly tiše bavit.

„Co myslíte?“ zeptala se tiše Mercedes a všechny ostatní jí daly za pravdu.

„Posledních 15 minut!“ zavolal Křikla na učebnu. Ze zadních lavic se ozvalo zasténání. Althaeia se otočila. Seděli tam čtyři kluci mezi nimiž i ten krasavec.

„Tak jdeme na to,“ sykla Nixi.

Každá z dívek zvedla ruku a namířila ji do jednoho z rohů učebny. Tedy až na Nemesiu, která svou ruku namířila ke stropu. Velmi pomalu začaly odříkávat nějaké kouzlu a točily zápěstím v kruhu. Nikdo nezpozoroval, že se dívky nevěnují lektvaru.

Po chvíli kouzlo dokončily a nalily lektvar do malých flakónků, které odnesly profesorovi. Ten jen uznale pokývl hlavou a dal jim všem vynikající. V tu chvíli ale učebnou začaly poletovat malí dráčci a různí pestrobarevní ptáčci. Všichni na to koukali jako na zjevení. Jen děvčata se mírně usmívala. Toto ještě nebyl konec.

„Co co to má znamenat?“ koktal profesor.

Najednou se ale všechna tato stvoření zastavila a začala chrlit oheň. Studenti se dali do křiku. Holkám oheň trochu připálil vlasy a klukům mírně ohořel hábit. Ale po chvíli všichni zjistili, že oheň na kůži nepálí. Dokonce si s nim začali „hrát“.

Ovšem po chvíli se oheň změnil na skutečný a všichni začali opět ječet. Nemesia si k sobě rychle přitáhla Siriuse a vytvořila okolo nich jakousi bublinu, která je chránila. Ostatní andílci udělali bublinu pouze okolo sebe a s potěšením sledovaly dění okolo sebe.

Všechno trvalo ještě asi pět minut než v učebně zavládl klid a všichni se posadili zpět do lavic.

„Kdo to udělal?!“ zařval Křikla.

Pět dívek se postavilo.

„Cairistiona, Nemesia, Mercedes, Althaeia, Nixi. Od vás bych to nečekal. Okamžitě jděte k řediteli. HNED!“ zakřičel ještě, když se ani jedna neměla k odchodu.

Po tomto se zvedly a vydaly se pryč. Na obličeji se jim usadil blažený výraz.